LegioIX

Klement Gottwald

Komunistický politik, který vstoupil do dějin nejprve jako vůdce bolševizace své strany mezi světovými válkami a po roce 1945 jako hlavní organizátor postupného převzetí moci v zemi komunistickou stranou. Po únoru 1948 nesl osobní odpovědnost za velkou většinu nezákonností, které se v zemi děly.

Když v roce 1946 slavil padesáté narozeniny, byl jedním z dvojice nejpopulárnějších mužů v českém národě. Zatímco prezident Beneš byl vnímán jako člověk, který má svůj vrchol už za sebou, od Gottwalda se očekávalo, že to hlavní, co „má pod čepicí" (jak po­chvalně napsal básník František Halas), teprve přijde. Co to bude, si každý představoval jinak, všem ale bylo jasné, že o zúčtování se starým politickým systémem půjde v každém případě. Tím, co provedl, však „Gottwald Klement", který byl „na reakci tvrdý jak cement" (jak zbásnil jiný, lidový veršotepec) předčil veškerá očekávání.

Jeho život a názory ovlivnila skutečnost, že přišel na svět jako ne­manželské dítě. Odmalička ho provázel cejch méněcenného člověka. Záhy se proti jiným lidem zatvrdil. Dospěl k názoru, že svět je špatný svou podstatou a že ho lze změnit jen silou. Samotařil, netrvalo však dlouho a našel lidi s obdobnými názory - sdružené kolem učení marxismu-leninismu.

Před první světovou válkou se ve Vídni vyučil truhlářem a zároveň se v tomto centru dělnického hnutí seznámil se sociálně demokratic­kými myšlenkami. Pracoval v dělnické mládeži a tělovýchově. Za prv­ní světové války bojoval v Rusku a Itálii. Průběh konfliktu v něm po­sílil přesvědčení, že světový pořádek bude nutné nastolit revolucí, jako to udělali bolševici v Rusku.

   V roce 1921 patřil k zakládajícím členům KSČ. Jako funkcionář nové strany potom odešel pracovat na Slovensko, do Banské Bystrice, později do Vrútek, kde všude redigoval dělnický list Pravda chuďoby-Hlas Ludu. Hodně četl a dojímal se obrazy, jež vídal v muzeích nebo v obrazárnách. Jediný poklad, který si s sebou všude vozil, byl vojenský kufr plný knih. V roce 1925 se poprvé stal členem Ústředního výboru KSČ a jeho politického byra, začal v Praze řídit i agitačně-propagační oddělení strany. Znamenalo to život věčně na štíru se soudy a policií. Někdy se zdržoval celé týdny mimo domov, romanticky konspiroval, vymýšlel si převleky, nechal si na­růst knír a maskoval se brýlemi.

V roce 1929 na V. sjezdu KSČ prosadil novou, bolševickou li­nii a zmocnil se stranického ve­dení. Nechal se zvolit do parla­mentu a v prosinci 1929 se tam uvedl proslulou řečí o tom, že se komunisté jezdí do Moskvy učit, jak demokratům zakroutit krky. Ztotožnil se s praktikami sovětského stalinského vedení, komunistická strana se pod jeho ve­dením stala poslušným vykonavatelem všech příkazů, jež z Moskvy přicházely. Sám v třicátých letech odjel do SSSR pracovat, působil tam ve vedení Komunistické internacionály, čímž kromě jiného uni­kal před zatčením doma v Československu. V Moskvě poznal dřív než většina jeho soudruhů nejen skutečnou podstatu života pod vládou jediné strany, ale seznámil se také s příslušníky evropské komunistic­ké honorace, kteří v Moskvě působili. Zalíbilo se mu mezi nimi.

V Sovětském svazu pak znovu pobýval od listopadu 1938 až do konce války. Řídil činnost komunistického exilu a snažil se ovliv­ňovat i odboj doma. V prvních měsících pobytu v Moskvě byl ne­žádoucím hostem; boj o vznik lidové protifašistické fronty doma před Mnichovem koneckonců prohrál a z tohoto fiaska se musel zodpovídat. S narůstajícími úspěchy Sovětského svazu v boji s na­cismem se však postavení Gottwaldova moskevského vedení posilo­valo, a to zejména ve vztahu vůči londýnskému ústředí Benešovu. Přesto válka pro Gottwalda nebyla jen obdobím, kdy získával stále větší vliv: prohloubil se i jeho alkoholismus a v roce 1944 prodělal silný infarkt.

Do republiky se v roce 1945 vracel v těsném závěsu za vítěznou so­větskou armádou. Jednání o poválečném uspořádání v zemi a o tak­zvaném Košickém vládním programu už s Londýnem vedl jako rovný s rovným. Navenek sice organizoval mírumilovnou spolupráci všech stran v Národní frontě, ve skutečnosti však svým věrným zavelel k po­stupnému převzetí moci. Od roku 1945 byl předsedou komunistické strany, a když KSČ v následujícím roce vyhrála ve volbách, stal se i předsedou vlády. Zpočátku doufal v uskutečnění specifické českoslo­venské cesty k socialismu. Mnoho Čechů věřilo, že až převezme veške­rou vládu, v zemi konečně zavládne pořádek a sociální spravedlnost.

   Tou dobou už však neměl vlastní politickou vůli, jak se ukázalo v létě 1947, kdy odjel v čele vládní delegace jednat do Moskvy o účasti své země na Marshallově plánu. Stalin byl proti, Gottwald souhlasil a rozhodl tak o ekonomickém propojení země se Sovětským svazem na další čtyři desítky let. Československo se stalo součástí sovětského hospodářského bloku a bylo jen otázkou času, kdy do něj vplyne i po­liticky. Ta chvíle přišla v únoru 1948. Uskutečnění „klidného" převratu bylo mistrovským kouskem Gottwaldovy politické strategie a taktiky. Využil chyby demokratických ministrů, kteří sami nabídli svůj odchod z vlády, a opřený o kolaboranty z jejich stran vnutil prezidentu Benešo­vi vládu „doplněnou" a „obrozenou", v níž měla jeho strana převahu.

Jako symbol minulých a hlavně očekávaných změn byl Gottwald v červnu 1948 zvolen prezidentem republiky. Svým jménem a vahou úřadu pak zaštítil nezákon­nosti, jež se v zemi děly. Jeho jménem byli lidé vyhazováni ze zaměstnání, zavíráni do vě­zení a tam mučeni a zabíjeni. Schvaloval ožebračení celých velkých skupin obyvatelstva a „utužením spolupráce" se Sovětským svazem zahájil hospodářský propad země na pozice, na kterých se nenacházela ani v protektorátu. Ze strachu o život nako­nec odsouhlasil i popravy svých celoživotních spolupracovníků. Jeho náhlá smrt byla vysvobozením nejen pro jeho poddané, ale i pro něho samého.